Pamatuju si ten den, jako by to bylo dneska, když mi moje mamka volala a říkala mi, že na silnici našla ležet koťátko. Tak zastavila, aby jeho tělíčko alespoň dala ze silnice do trávy a všimla si, že koťátko ještě ztěžka dýchá a vypadalo to, že umírá. Tak poprosila anděly, aby ho na jeho odchodu podpořili a všechno proběhlo v pořádku a v klidu.
Najednou se koťátko začalo hýbat a z posledních sil mňoukat. Mamka se rozbrečela, protože nevěděla, co má dělat, měl velikou bouli na hlavě, sípal a občas prskal krev.
Byl to takový černý, maličký kocourek, který zřejmě nezažil nic hezkého a byl na pokraji svých sil. Myslím, že ho mamka našla jak se říká za pět minut dvanáct, protože ten den bylo veliké teplo a asi si všichni umíme představit, jaké to musí být ležet zraněný na silnici na přímém sluníčku.
Koťátko si vzala k sobě a jela s ním ke zvěrolékaři, který byl velice milý, ochotný a koťátko vyšetřil. Myslím, že mu dal nějakou injekci a mamce moc nadějí nedal. Řekl, že pokud přežije bude určitě postižený, protože jistě došlo k poškození mozku a je na něm veliký otok, což by vysvětlovalo tu velikou bouli na hlavičce.
Mamka si koťátko, které pojmenovala Pipa, vzala domů a začala se o něj starat. Koupila mu mlíčko a pečlivě ho krmila, když nemohla ona, převzala směnu moje sestra, která už měla o péči s koťátkem zkušenosti od Kubíčka (příběh o Kubíčkovi si můžete také přečíst na mém blogu). Moc toho nesnědl, ale něco přece.
Jeden den mi mamka se ségrou volají a říkají mi, že Pipa je na tom hodně špatně, že prská krev a vypadá to, že to asi nepřežije, že je na tom opravdu špatně. V tu chvíli jsme se všichni modlili. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale Pipa se zklidnil a mě mamka poprosila, jestli bych ho nemohla teď pár dní jezdit hlídat.
A tak jsem druhý den vyrazila do Benešova, hlídat kočičího brášku. Když jsem ho viděla, nebyl na tom opravdu moc dobře a byl hodně slabý.
Vzala jsem si ho k sobě, zabalila do deky, naslouchala mu a potom jsem mu vysvětlila, že je v bezpečí, že jsme s ním, že ho moc milujeme a že pokud si přeje na tomto světě být, tak že ho s láskou přivítáme v našem životě a že pokud tu chce s námi být, je důležité, aby začal jíst.
A tak Pipa začal jíst. Pamatuju si, jak jsem mamce psala. Vypil stříkačku mléka, vypil další stříkačku mléka... Pipa pije další stříkačku mléka.. Pipa se opravdu rozjedl. Do té doby vůbec nejedl v noci, teď jsem k němu v noci vstávala a vypil dvě stříkačky najednou a bylo vidět, že se mu opravdu dělá dobře. Zároveň jeho poraněnou hlavičku a tělíčko podporovala léčivými energiemi a dávala ho postupně do pořádku.
Do dneška se mamka směje, že jsem Pipovi řekla, že má jíst a on od té doby pil jednu stříkačku za druhou. :D
Dneska je z něj už velké koťátko a je naprosto zdravý a v pořádku. Z čehož mám velikou radost.
Je to veliký mazlík. Každý den spí s mamkou v posteli pod peřinou a když za nimi přijedu já, spí natulený u mě.
A tímto příběhem bych jen připomenout, jak důležité je se zvířátky komunikovat. ❤️
Děkuji za vaši pozornost.
S láskou, K.
