Když jsem zveřejnila fotky s Isis (krajta královská) za krkem, s popiskem ,,i takhle může vypadat fóbie z hadů", přišla mi spousta zpráv, jak se to stalo, že zrovna já mám doma hada, co mě k tomu vedlo, proč jsem si ho pořídila a jak vzniklo, že z fóbie dnes chodím s Isis na krku.
Když jsem nad svým strachem z hadů přemýšlela, vybavil se mi příběh, který se stal, když mi bylo asi 10 let. Tenkrát jsme s rodiči bydleli v krásné vesničce, kam se dodnes ráda vracím a kousek od našeho domova, cestou do krámu byla taková kamenná zídka a já si všimla, že se v tom kamení vyhřívají na sluníčku zmije. To mě fascinovalo a chodila jsem je tam pokaždé, když jsem šla do krámu pozorovat.
Už ani nevím proč přesně, mě jednou napadlo, že bych se jí měla dotknout. Ona se tam tak vyhřívala na sluníčku, hlavu jsem neviděla, a tak jsem se odvážila se jí dotknout a pohladit jí. Ona si tak klidně dál ležela a vyhřívala se, já se soustředila na její klikatý čáry na těle, že jsme si až po chvíli všimla, že přímo vedle mojí ruky má hlavu. Ten pohled vidím dodnes.
No každopádně nic se nestalo, ona mě nekousla, ani se neodplazila a dál se v pohodě slunila a já šla v klidu domu.
Když jsem to doma vyprávěla, tak už tak v klidu nebyli. Což celkem chápu. Asi nechcete úplně od dítěte slyšet, že si někde hladilo zmiji.
Každopádně strach z hadů tedy musel vzniknout během dospívání. Kdy přesně to nevím, ale myslím, že když jsem tuhle historku se zmijí vyprávěla doma, nic hezkého jsem určitě neslyšela a moje babička nesnáší hady do dneška. Takže zřejmě v téhle době asi vzniklo přesvědčení, že hadi jsou nebezpečná zvířata a neměla bych s nimi přicházet do kontaktu.
Dokonce můj strach došel tak daleko, že mi vadily i obrázky nebo videa s hady. Ale stejně jsem je pořád vyhledávala. Často jsem si hledala různá videa, koukala na dokumenty o přírodě a hadech, v ZOO jsem chodila do pavilónu terarií, i přes to, že mi naháněli strach. Na jednu stranu mě vždycky přitahovali, ale bála jsem se toho nebezpečí, které pro mě představovali.
Se svým strachem z hadů jsem nikdy nepracovala, přišel mi úplně normální, protože ho má dneska skoro každý. Takže jsem vlastně úplně zapadla. Něco jako když ,,neumíte" matiku, taková běžná klasika prostě. :)
A tak jsem to neřešila. Hadi na to ale měli evidentně jiný názor a mě se o nich začalo zdát. Nejdříve to byly vcelku přijatelné sny, kdy jen tak spali a moc se nehýbali a jen byli v mém prostoru. Když jsem těm snům nevěnovala žádnou pozornost, kromě ranního chvilkového šoku, začalo se mi zdát, že mě hadi pronásledují a plazí se zamnou. Já před nimi utíkala, ale oni byli neúnavní.
To už pro mě byl moment, kdy jsem cítila, že bych asi měla něčemu věnovat pozornost. Že se po mě ,,něco" žádá. V tu dobu jsem dostala nabídku zúčasnit se víkendového tantra kurzu a já věděla, že to je ono. Moje ženství mě volá.
A tak jsem se kurzu zúčastnila a začala věnovat svoji pozornost sama sobě, svému tělu, svojí stravě, svému způsobu myšlení a svému ženství. A sny opravdu ustaly.
Hadi se mi opět připomněli na jednom šamanském rituálu, kdy jsem ve stavu změněného vědomí byla já sama hadem. Najednou jsem vnímala všechnu tu jejich moudrost a krásu, vnímala jsem to hluboké spojení, které s nimi mám. Dostávala jsem informace, jak s hady pracovat, jak s nimi komunikovat, najednou se mnou komunikovali hadi z různých koutů světa a já jsem pochopila z čeho jsem celou tu dobu měla strach.
Já měla strach sama ze sebe, ze své síly a ze svého poslání, které jsem si tady na Zemi vybrala.
Od té doby za mnou moji hadí průvodci přicházeli a stále přicházejí i za běžného stavu vědomí a předávají mi moudrost, kterou v danou chvíli potřebuji znát. Učí mě nastavit si zdravé hranice, učí mě pracovat s energiemi, učí mě energetickému léčení a spoustě dalším věcem.
Myšlenka, že budu mít doma hada mě nenapadla. Až do doby, než jsem šla do zverimexu a tam si můj pohled přitáhlo miminko hroznýše královského. Moc se mi líbila a fascinovala mě a já začala přemýšlet nad tím, co kdybych doma měla hada.
Ale.. Přečetla jsem si, že samice hroznýše královského doroste 2-3 metry a může vážit až 15kg. To mě trochu znejistělo a říkala jsem si, že si nejsem jistá, zda se o takhle velkého hada dokážu fyzicky postarat. A tak jsem se na ní do zverimexu chodila alespoň koukat, pozdravit jí a popovídat si s ní.
A myšlenku mít doma hada jsem odložila.
Až se mi v meditaci ukázal obraz, jak s hady terapeuticky pracuju. A já cítila, že to je přesně ono. Jak kdyby poslední díl skládačky zapadl na své místo. Zároveň jsem ale cítila trochu strach, přeci jen hada jsem nikdy neměla.
A tenkrát mi andělé řekli, buď stále hledej důvod, nebo způsob. A poradili mi, ať se spojím s chovatelem hadů a poprosím ho o rady a zkušenosti. To mi přišlo jako super nápad, že si to budu moci vyzkoušet a zjistit, jestli opravdu je to ta cesta, kterou chci jít.
A tak jsem oslovila chovatele Jaroslava Staňka, podívala jsem se na jeho videa, která má na Youtube a líbil se mi jeho přístup, který k plazům má. Tak jsem mu napsala, popsala mu stručně, proč mu píšu, proč bych chtěla hada, ale že nemám žádné zkušenosti a jestli by mi dokázal poradit.
Odepsal mi téměř okamžitě a domluvili jsme se, že se k němu zajedu podívat a že mi vše ukáže, poradí mi a vše si v praxi vyzkouším. Zároveň jsme se shodli, že pro můj záměr a i můj chovatelský začátek bude nejvhodnější krajta královská.
A tak jsem už za pár dní stála u něj v jeho chovatelské místnosti plné různých překrásných plazů. Ta největší zkouška byla ale teprve přede mnou. Být v přítomnosti hadů mi nevadilo, ale když vyndal z boxu krajtu královskou a dával mi jí do ruky, ve mě se to úplně sevřelo a nedokázala jsem jí v ten okamžik vzít.
Nevěděla jsem, co mám dělat. A říkala jsem si. No, tak mám dvě možnosti, buď ten strach překročím a půjdu si za svým srdcem, které říká, že tohle je ta cesta a nebo jedu domů.
No, takže jsem to rozdýchala a šla jsem do toho. Dostala jsem na ruku a následně na krk dospělou, překrásnou samičku krajty královské a já jsem úplně pocítila takový euforický stav, že jsem to zvládla. Náhodou nenáhodou, jak to tak bývá, měl hadí miminka a já se rozhodla, že je čas a za pár dní jsem si vezla Isis domů.
Naše soužití je o lásce, laskavosti, naslouchání a respektu.
Díky ní se učím, jak důležité je naslouchat, milovat a respektovat.
Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že budu psát tento článek a naprosto běžně a v důvěře budu mít Isis na krku, ruce nebo v mikině a těšit se na hadí terapie,
nevěřila bych mu.
Ale mé hadí já by vědělo, že to je právě ono.
A já děkuju vám všem, kdo jste dočetli až sem, za váš čas a vaši pozornost.
A také děkuju sama sobě, že jsem si dovolila naslouchat hlasu svého srdce a překročila strachy, které mi stály v cestě. ❤️
